About my life

Moji drazí čtenáři, pokud se jich aspoň po mém prvním článku pár našlo:-D, pro začátek bych Vám ještě jednou pořádně přiblížila sebe. V úvodu jsem mluvila o vrcholovém sportu a u toho taky chvilinku zůstanu. Tak bych totiž mohla popsat dvou slovně můj předešlý život. Díky vlohům po mých rodičích, troše štěstí a talentu jsem se dostala už od mladí k atletice. Absolutně mě chytlo běhání a nakonec jsem skončila závodně u osmistovky (800m). Každy závod neuvěřitelně bolel, ale ten pocit po závodě si nikdo, kromě vrcholového sportovce, nedokáže představit. Každopádně jsem se stala neúnavným dříčem. Každý den jsem nestíhala nic jiného než školu a trénink, ale užívala jsem si to, bavilo mě to. Tréninky byly tvrdé a náročné, stejně jako nároky mého okolí a trenéra. Úsilí a snahu, kterou jsem sportu obětovala, se ale vrátila a já jsem v roce 2013 dosáhla titulu Mistra České republiky na 800m. 

Byl to nepopsatelný moment mého života. Ale stal se taky zlomem, začala jsem se totiž připravovat na Mistrovství světa dorostenců a závodu jen přibývalo. Musela jsem za každou cenu splnit limit. Moje tělo už to pomalu, ale jistě nezvládalo. Odnesla to moje levá kyčel. Natrhla jsem si vazy a místo mistrovství jsem skončila na dva měsíce jako mrzák. Vnitřní zranění vazů se sice naštěstí zahojilo, ale k atletice jsem se už bohužel nevrátila. Můj trenér to nesl snad ještě hůř než já, hodně se to na něm podepsalo a já jsem s ním ztratila veškerý vztah a kontakt. Jizva na srdci zůstala doteď a na období atletiky ráda vzpomínám a taky mi pořad chybí, ale svého rozhodnutí nelituji. Díky scoutovi, který mě paradoxně našel, když jsem zrovna seděla v McDonaldu, jsem se stala modelkou. Musela jsem si nafotit book(kniha mých fotek na reprezentaci před klienty), získat základní zkušenosti a mohla jsem začít. Také jsem musela trochu zhubnout, protože díky sportu jsem měla hodně svalnaté nohy a ruce. Má silná vůle a odhodlání z atletiky bohužel docílila toho, že jsem hubla a hubla, i když už jsem dávno nepotřebovala a propadla jsem anorexii. 

Zkomplikovalo mi to nejen posunutí se v modelingu dále, ale i normální život. Trvalo mi to dlouho než jsem si to dokázala přiznat, byla jsem zaměřena jen na své "dokonalé břicho" a zbytek svého těla jsem nevnímala. Nevnímala jsem ani své pocity a nálady unavenosti, nepříjemnosti a nekončící rozrušenosti. Okolí, které se mi snažilo pomoci jsem ignorovala. Sama nevím, kdy přesně nastal ten zvrat a já jsem si uvědomila, že to tak dál nepůjde, ale díky bohu za to, že se to stalo. Plno lidi to dávalo za vinu moji zastupující agentuře, ale já vím, že si za to můžu jen a jen sama. Nebyla jsem schopná pracovat ani jako modelka, takže když jsem byla poslána na svou první cestu do Turecka, práci jsem měla jen málo a odjela jsem dokonce dřív domů. Během půl roku jsem se snažila své tělo spravit a musím říct, že se mi to víceméně povedlo, stále nejím jako normální člověk, ale stravuji se natolik, že to mému tělu na udržení váhy stačí. Pravidelně cvičím, běhám, posiluji a hlavně jsem si naprosto zamilovala power jógu! (Všem čtenářkám i čtenářům z Olomouce můžu vřele doporučit power jógu s Monikou, která se koná skoro každý den dopoledne i odpoledne v ArtUm centru na Sokolské ulici). Konečně mohu i život modelky žít naplno! Nafotila jsem kalendář pro stavební firmu, chodila jsem módní přehlídky pro různé firmy a značky, a ted jsem už po druhé na své pracovní cestě v Libanonu v Bejrútu. Těším se na Vaše reakce:-)